15. března 1939 vstoupila německá vojska do bezbranného zbytku Česko-Slovenska. Pro mého tátu, jehož rodina byla půl roku předtím vyhnaná z Liberce, bylo překvapením, že jsou Pražáci překvapení. Pro vnitrozemce to byl šok – vždyť přece Hitler slíbil, že chce jenom sjednotit Němce, tak proč porušuje Mnichovskou dohodu a nenechá nás být? Cožpak nedbá mezinárodních garancí?
Inu – nedbal. A zase mu to prošlo.
Po prvním umrtvujícím otřesu se v českém národě vzmáhala potřeba "něco udělat". To "něco" mělo zprvu hlavně charakter vyjádření protestu. Nebudu psát o odbojových skupinách, kdy bývalí čs. vojáci plánovali ozbrojené povstání, ani o ostudném postoji kolaborujících novinářů. Zmíním se pouze o spontánních náladách ve společnosti.
Lidé byli neustále provokováni nadutým chováním okupantů, zejména však Němců, přistěhovavších se ze zabraného českého pohraničí. Proto bylo ostentativně bojkotováno vše německé. Vznikaly spousty fórů, nejznámější je používání slova "protentokrát". Noviny se četly zásadně bez první stránky. Okázale se přehlížely politické články. Německé filmové týdeníky byly provázeny pokašláváním, posmrkáváním, kýcháním a šoupáním nohou. Tchán byl v té době promítačem. Vyprávěl, jak on i jeho kolegové na své riziko vystříhávali záběry s Hitlerem – a po promítnutí zase lepili zpět.
30. dubna se konala národní pouť na Řípu. 60.000 lidí vyslechlo kázání faráře Bouška, který vyzýval národ ke svornosti.
Začátkem května byly do Prahy tajně převezeny ostatky K. H. Máchy ze zabraných Litoměřic. Ještě před novým pohřbem byla jeho rakev vystavena v Pantheonu Národního muzea, do kterého pak směřovaly davy mlčenlivých Pražanů. V neděli 7. května 1939 byla rakev vezena špalírem přes celý Václavák, ulicí 28. října a Národní třídou na nábřeží a tudy na Vyšehrad, kde byla sloužena mše ve vyšehradském kostele, zakončená zpěvem národní hymny. Národ se opět spontánně vyjádřil. A to dokonce v přímém rozhlasovém přenosu! I když proti okupantům nepadlo jediné otevřené slovo, každý věděl, oč kráčí.
Na 11. května připadlo 55. výročí úmrtí Bedřicha Smetany. Večer se na vyšehradském Veleslavíně opět shromáždily zástupy. Pělo se, nesly se proslovy – a byly tuze nacionální. Že prý národ český neskoná. V divadlech při této Libušině árii plácali lidé tak, až měli dlaně doruda. Plácali provokativně i při jiných áriích, takže muselo být vydáno nařízení, zakazující opakování árií a potlesk během představení...
26. května se tlačili lidé u příležitosti 63. výročí smrti Františka Palackého u jeho hrobu v Lobkovicích. A zase se zpívalo – dokonce i píseň "Hej, Slované!", jež byla zakázána, neboť by mohla "vyvolávat národní nesnášenlivost". Nejspíš nejvíc vadilo nehorázné tvrzení, že "žije, žije duch slovanský, bude žít na věky"...
8. června proběhlo fotbalové utkání Praha - Berlín. Naši vyhráli 2:0! Nastal takový výbuch radosti, že podobné sportovní podniky byly načas zastaveny.
11. června se na památném vrchu Křemešník na Pelhřimovsku konala pouť, na které se sešly další desetitisíce lidí. Odstartoval seriál národních poutí: Mariánská slavnost na Svaté Hoře u Příbrami, sv. Antoníček nad Blatnicí na Uherskohradiťsku, pouť na Budči, prokopská pouť na Březových horách...
Další manifestací českého národního smýšlení se staly Husovy oslavy 5. a 6. července v Praze, kdy se u Husova pomníku pěla nejen hymna, ale i husitský chorál...
Nejvíce obecenstva se asi sešlo na pouti u sv. Vavřinečka na Domažlicku 13. srpna. Přišlo na 100.000 lidí. Pouť byla hojně navštívena i herci Národního divadla. Msgr. Stašek zde pronesl vlasteneckou řeč. Podobných shromáždění se během uplynulých čtyř měsíců zúčastnilo celkem na půl milionu lidí. Pak už to okupantům došlo a další poutě zarazili.
1. září 1939 konečně vypukla válka. Němci nehodlali snášet provokace v týlu fronty. V rámci preventivní akce "Albrecht I." byli pozatýkáni čelní čeští intelektuálové, umělci, Sokolové, legionáři – i katoličtí provokatéři. Tato akce opakovala akci "Gitter", která proběhla už bezprostředně po okupaci 15. března 1939 – ještě před vyhlášením Protektorátu. Tehdy bylo zajištěno 6.000 lidí, většina z nich byla po několika týdnech propuštěna, ale asi 1.500 Čechů dostalo natrvalo možnost okusit slasti koncentráku Buchenwald. "Albrecht I." se spokojil se dvěma tisícovkami "rukojmích", kteří byli všichni odvlečeni do nacistických koncentráků.
Čas spěchal dál. Polsko padlo, Sovětský svaz se veřejně spřátelil s Německem. Blížilo se první výročí neblahého mnichovského diktátu. V té době už byly v plné činnosti ilegální organizace, jako Obrana národa, Politické ústředí, Petiční výbor Věrni zůstaneme. Informace se šířily letáky, ilegálními tiskovinami, masivním posloucháním zahraničního rozhlasu a šeptandou. Na 30. září byl naplánován masový protest – bojkot pražské hromadné dopravy, v té době tedy tramvají.
Ráno ten den byly tramvaje skutečně prázdné. Němci chtěli ze zoufalství dokonce pasažérům platit! Ale stávkokazi se neobjevili. Stávka cestujících nakonec trvala celý den – i z práce se lidé vraceli pěšky. Ilegální organizace si mnuly ruce a začaly připravovat vystoupení k 28. říjnu. Komunisté nejdříve vyzývali k masovým stávkám, ale poté, co dostali pokyny z Moskvy, ztichli. Podle direktiv Klementa Gottwalda neměli propadat "protiněmeckému šovinismu" a rozhodně vystoupit až k výročí VŘSR 7. listopadu 1939 – ve společném třídním protestu s německou dělnickou třídou. Hm.
Volalo se i po ozbrojeném povstání a novém vyhlášení republiky. Nakonec zvítězil rozum. Distribuovalo se několik různých letáků s rozličnými pokyny – takže 28. října lidé chodili ozdobeni trikolórou a nebo čapkami masaryčkami. Jiní zase vyšli s hlavou nepokrytou a s černými kravatami nebo stužkami. Přesto, že jiný leták varoval, že takto označení lidé budou na ulici sofort sebráni...
Ale připravily se i okupační orgány – ve spolupráci s kolaborantskými úřady a odbory. Státní svátek vzniku ČSR byl zrušen teprve 18. října. Takže 28. října měl být normální pracovní den. Lidem se ale nechtělo moc pracovat. Z druhé strany se jim hrozilo, že vyložené flákačství bude považováno za sabotáž. A tak hlavní střet měl proběhnout opět na veřejnosti. Policie i četnictvo byly v pohotovosti, ale hlavní sílu byly připraveny ukázat SS, Gestapo i Wehrmacht.
Češi přesto vyšli do ulic. 28. října 1939 jich bylo na 100.000 (kdo se pamatujete na plné Václaváky v roce 1989, dovedete si to představit). A Praha nebyla sama! Připojila se města Plzeň, Strakonice, Jaroměř, Domažlice, Beroun, Třebíč, Rakovník, Slaný... Prakticky v každém větším městě proběhly nějaké protesty. Zpívaly se vlastenecké písně a opět kompletní československá hymna. V té době šlo o největší protinacistické vystoupení v Evropě. Světu se podařilo dokázat, že řeči o spokojenosti obyvatelstva pod moudrou a citlivou německou ochranitelskou rukou jsou jen lži.
Manifestace zprvu probíhala dosti klidně. Ke střetům začalo docházet až po provokacích Němců, zejména studentů(!), kteří začali strhávat lidem národní odznaky a trikolory z klop oděvů a čepic. Začala se skandovat hesla: "Pryč s Němci!", "My chceme svobodu!", "Ať žije Beneš!", "Pryč s Hitlerem!", "Chceme právo!" Česká policie si při zásazích vůči demonstrantům počínala "dosti neochotně". Totiž – jenom mlátila lidi pendrekem a vytlačovala je z Václaváku. V davu mezitím lovili příslušníci německé tajné policie, SS a SA v civilu.
Teprve po Hitlerových výhrůžkách, že zruší "protektorátní autonomii", které Háchovi a ministerskému předsedovi Eliášovi přednesl státní tajemník K.H. Frank, došlo k úplnému vyklizení Václavského náměstí. Osobně a "s nebývalou vervou" se též účastnil bývalý karlovarský knihkupec a poslanec československého parlamentu pan Frank. Nejspíš si taky bouchnul.
Po šesté hodině večerní už plně nastoupila okupační moc. Nacisté začali střílet. V prostoru Mezibranské ulice byl zabit dvaadvacetiletý dělník Václav Sedláček, v Žitné poblíž Štěpánské smrtelně zraněn student medicíny Jan Opletal (má tam na zdi dodnes pomníček). Mladí kluci. Dalších jedenáct lidí bylo postřeleno těžce, lehce zranění se počítali na stovky. Zatčeno bylo 400 "téměř výlučně mladistvých" osob. Nasazením okupačních jednotek na potlačení demonstrací Hitler (opět!) porušil svůj vlastní výnos o zřízení Protektorátu...
Podle kolaborantských českých novin šlo o "den národní ukázněnosti a klidu".
11. listopadu 1939 skonal Jan Opletal, mj. i místopředseda studentské samosprávy Hlávkových studentských kolejí. 15. listopadu se s ním na Albertově konalo poslední rozloučení – pak rakev s velkým mrtvým směřovala na rodnou Moravu, do Nákla u Litovle. Samotné rozloučení proběhlo v hrobovém tichu a pod režií české policie. Čtyři tisícovky studentů se rozešly v klidu. Jenže některé hloučky pak šly ke Karlovu náměstí. Na různých místech se studenti opět shromažďovali, volali protiněmecké výroky, provolávali slávu ČSR, zase zpívali... Nastaly další srážky – Na Karláku, Národní třídě, dnešním Palachově náměstí. Do Právnické fakulty dokonce vtrhli esesáci a zatkli dvacet lidí, většinou studentů.
Dle některých svědectví byly srážky schválně vyvolávány – do smutečního davu údajně najížděl vůz s esesáky, některé protinacistické letáky se prý vyráběly přímo na pražském gestapu. Jiné zvěsti hovoří dokonce o převrácení automobilu nenáviděného K. H. Franka ve Voršilské ulici, který prý průběh manifestace chtěl sledovat osobně.
16. září se na vysokých školách ještě normálně učilo. Ale zároveň probíhala strategická porada u Hitlera. Ten prohlásil: "15. březen byl můj velký omyl. Lituji, že jsme s Čechy nenaložili jako s Poláky. Události 28. října a 15. listopadu ukazují, že Češi nezasluhují jiný osud... Z toho důvodu nařizuji: Zastavení českých vysokých škol na tři roky. Jakékoliv demonstrace dát ihned potlačit... Nebudu se ostýchat do ulic postavit třeba i děla. Do každého hloučku se bude střílet kulomety. Bude-li ještě nějaká demonstrace, srovnám Prahu se zemí..."
Ve večerních hodinách bylo rozhodnuto o "Sonderaktion Prag vom 17. November 1939". V noci vpadli nacisté do studentských kolejí v Praze a Brně. Zatčeno bylo 1200 studentů – účastnil, neúčastnil, jsi český student, tak kušuj! Důkladní Němci později sebrali i 15 studentů příbramské Vysoké školy báňské.
Ráno a pak i odpoledne 17. listopadu se v ruzyňských kasárnách střílelo. Za každého Němce, který byl při demonstracích zraněn, byli zavražděni tři čeští studentští funkcionáři, celkem tedy devět mladých Čechů. (Těžko říci "popraveni", neboť v tomto případě neproběhl ani formální soud.) Studenti pak byli lifrováni do koncentráku Sachsenhausen – Oranienburg nedaleko Berlína. Domů se směli vrátit jen cizí státní příslušníci (Slováci) i studenti mladší 20 let. (V tomto byli tedy němečtí nacisté "lidštější" než později českoslovenští komunisté, když trestali neposlušné studenty z února 1948.) Díky "neohrožené poníženosti" státního prezidenta Háchy opustila valná většina českých studentů koncentrák do konce roku 1942, poslední pak v lednu 1943. Byli mladí a měli štěstí, že unikli snižování potravních dávek, ke kterému docházelo v pozdějších letech, takže jich zde nakonec zahynulo "jen" 35.
O "událostech" se nesmělo referovat v říšských médiích a český rozhlas směl zprávu o tomto brutálním útoku proti české inteligenci vysílat toliko v češtině. České vysoké školy byly "dočasně" uzavřeny na 3 roky – ve skutečnosti se neměly již nikdy znovu otevřít. Nacisté opět porušili svou vlastní vyhlášku. Budoucí slovanští otroci české vysoké školy nepotřebovali.
17. listopad 1939 měl obrovskou zahraniční odezvu. Už téhož roku byl v Londýně ustaven International Students Council, který tento den prohlásil za Mezinárodní den studentstva. V roce 1942 se k tomuto prohlášení přihlásil i mezinárodní sjezd studentů ve Washingtonu, kde byli zastoupeni delegáti více než 50 zemí světa. Od té doby se 17. listopad začal slavit v celém svobodném světě.
Po válce se odkazu 17. listopadu zmocnili komunisté. Proto byla nakonec povolena v bouřlivém roce 1989 oficiální vzpomínka k 50. výročí oněch událostí na Albertově. Ale pouze vyslovený hlupák mohl na tento den připravit rudé barety k zásahu na Národní třídě, kudy se průvod studentů bral proti dávné pohřební cestě Karla Hynka Máchy...
Zdravím český státní svátek Den boje za svobodu a demokracii. A vzdávám hold hrdinům z roku 1939. Protože oni nám pomohli vyhrát i o padesát let později.
Psáno v Praze dne 13. listopadu 2004, poprvé vyšlo na Neviditelném psu © dne 16.11.2004
Závěrečná autorova poznámka: Sportovní vítězství nad okupantem 2:0, protestní stužky, nekonečná dočasnost, podpora svatých, neohrožená poníženost... Člověka až mrazí, jak se některé věci v naší historii opakují.
Jan Kovanic
Prameny:
Jan Gebhard, Jan Kuklík: Dramatické i všední dny protektorátu, Themis, Praha 1996
Petr Koura: Od 15. března k 17. listopadu, článek v časopise Zprávy z Kruhu, 2/2004, vydává Kruh občanů České republiky vyhnaných v roce 1938 z pohraničí
Značka F.Č: Test paměti – Osudová data 28.10 a 17.11., článek v časopise Národní osvobození, 23/2004, vydává Český svaz bojovníků za svobodu a Československá obec legionářská
Projev PhDr. Zdeňka Pousty 17. listopad po šedesáti letech, přednesený na slavnostním odpoledni, pořádaném spolkem Carolinum pro studenty 17. listopadu 1939 ve Velké aule dne 16. listopadu 1999
Josef Chalupský: 17. listopad 1939, článek ve webovém časopise Zprávy ČPS, 4/10, (prosinec 2002), vydává Česká parazitologická společnost (Odtud je převzato i foto dokumentu)
Co tak člověk zaslechne od pamětníků
