pátek 15. října 2021

Vzpomínka na ing. Jiřího Prokopa

V červenci jsme se rozloučili s bývalým předsedou KRUHU. Přinášíme teď projev, který na rozloučení s ním pronesl jeho syn.

Drahá rodino, milí přátelé, kamarádi a kolegové,

se smutkem a bolestí v srdci jsme se dnes sešli, abychom se naposledy rozloučili s naším drahým manželem, tatínkem, dědečkem, strýcem, bratrem, švagrem, přítelem a kolegou Jiřím Prokopem. V neděli nás navždy opustil po dlouhé a těžké nemoci.
Poslední měsíce jeho života pro něj jistě byly spíše utrpením, přesto si málokdy postěžoval a pro své blízké měl vždy nachystané milé slovo a veselý úsměv.

Narodil se 12. listopadu roku 1940 v Ostravě, do válečné doby, která jeho život krutým způsobem poznamenala. Jako malý přišel o svou maminku, která byla odvezena do koncentračního tábora a už se odtud nevrátila. Žil tedy se svým otcem a bratrem, později se otec znovu oženil a rodina se rozrostla o dvě sestry. Přestože bylo jeho dětství poznamenané poválečnou bídou a musel rodině hodně pomáhat, měl hezké vzpomínky zejména na svá školní léta a na prázdniny, které trávil u příbuzných na venkově.

Už od dětství se u něj projevovalo nadšení pro matematematiku, rád vzpomínal, jak při písemkách svým kamarádům tajně posílal psaníčka s vyřešenými úlohami. Dodnes na něj vzpomínají někteří spolužáci, které obětavě doučoval. Láska k matematice mu vydržela po celý život. Jeho velkou touhou bylo studium matematiky na vysoké škole. Toto studium si však musel vybojovat, protože rodina na tom nebyla finančně dobře. Nakonec vystudoval elektrofakultu ČVUT a k matematice se dostal díky programování, kterému se celý život nadšeně věnoval. Nejdelší část svého pracovního působení strávil ve výpočetním středisku Čokoládoven Orion, po revoluci pracoval i v jiných firmách a vyzkoušel si i půlroční působení v německých Cáchách, na které velice rád vzpomínal.

Na závěr své kariéry se věnoval vyučování programování na gymnáziu Christiána Dopplera, těšilo ho, že svým nadaným žákům může předat něco z důvtipu, který celý život vkládal do programování.

V Praze se Jiří seznámil se svou ženou Jitkou, se kterou se v roce 1970 oženil. Spojovala je láska k přírodě, společně zažívali krásné chvíle na vodě a prochodili hory s malým stanem na zádech.

Potom se narodil syn Jirka a dcera Marcela. Dětem se jako tatínek obětavě věnoval a snažil se jim předat zejména lásku k četbě, vzdělávání i k jeho milovaným horám, kam často plánoval rodinné výlety i dovolené a zdolal s nimi nejeden vrchol. Často přicházel domů z práce unavený, vždy si ale našel čas přečíst dětem pohádku, i když při tom někdy únavou již usínal. Snad proto, že sám neměl lehký přístup ke studiu, své děti maximálně podporoval a snažil se, aby studovaly to, co je baví, bez ohledu na to, jak se v té době jevil obor finančně perspektivní.

Svůj celoživotní zájem o historii, zvláště pak historii česko-německých vztahů, zůročil ve více než dvacetileté obětavé a nezištné práci v organizaci Kruh občanů České republiky, vyhnaných v r. 1938 z pohraničí. V jeho vedení dlouhá léta působil a jeho práce byla velmi oceňovaná mezi všemi obdobnými organizacemi po celé střední a východní Evropě, na jejichž mezinárodních akcích se aktivně podílel. Byl také členem organizace Hidden Child, sdružující židovské děti ukrývané za 2. sv. války. Jeho velkým přáním bylo, abychom nezapomněli na oběti války, znali svoji historii a nenechali si ji překrucovat.  

Byl moc rád, že se mu v závěru života podařilo napsat a vydat knížku svých vzpomínek s názvem „Co jsem ještě nezapomněl“.

Na sklonku života se ozvaly nemoci, které ale nesl nesmírně statečně a snažil se ze všech sil, aby se mohl ještě co nejvíce věnovat svým vnučkám, které velice miloval a rád jim alespoň četl a vyprávěl.  Jeho velkým přáním bylo dožít se narození svého vnuka, to už mu bohužel nebylo dopřáno.
 
Jeho pomalé a bolestné odcházení z tohoto světu mu velmi ulehčila jeho nesmírně obětavá a milující žena Jitka, která o něj do poslední chvíle trpělivě a láskyplně pečovala a s pomocí dětí se snažila, aby závěr jeho života byl co nejpříjemnější.

Loučíme se dnes s člověkem, pro kterého byla pravda a čestnost vždy více, než osobní prospěch a bohatství a který nikdy nelitoval námahy, aby pomohl svým bližním a kamarádům. Hodnoty ve svém životě měl správně srovnané, věděl, že vztahy mezi lidmi jsou důležitější než majetek a aktivně se snažil přispět k tomu, aby byl svět lepším místem. Proto se nemusel bát smrti, věděl, že navždy zůstane v srdcích lidí, které měl rád a kteří na něj budou s láskou vzpomínat. Na společně strávené chvíle, na jeho smysl pro humor, na jeho laskavost.