Zpráva o činnosti Kruhu v letech 2017 a 2018

Tentokrát nejsem schopen zprávu o činnosti napsat, aniž bych se vrátil dost daleko zpět. Jinak by z  ní nebylo možné pochopit, proč jsme v  situaci, z  níž už nenajdeme pokračování. Mezi našimi členy převažovali už od počátku pamětníci nešťastného osmatřicátého roku. Je přirozené, že nás ubývá. Proto jedenáct posledních čísel našich Zpráv z  Kruhu opakuje na své první stránce ve zvýrazněném rámečku výzvu mladým lidem, zejména synům a dcerám našich členů, aby nám pomohli v  naší práci.  Tyto výzvy přinesly jediný, byť významný výsledek. Výbor Kruhu získal pokladní (Jiřinu Kunštovou), bez níž by jinak musel ukončit činnost už před čtyřmi lety. I tak jsem ale vykonával vedle funkce předsedy, jednatele, redaktora Zpráv a dokonce i řidiče, který vyzvedával vytištěné Zprávy, vezl je k  člence výboru, jež zajišťovala jejich svazkování podle požadavků pošty, a od ní pak na poštu. Vedle toho jsem se v  případě potřeby staral o zajištění finančních prostředků, pokud nám nestačily dobrovolné příspěvky našich členů. 

Rok 1968

Věnovat se událostem roku 1968 není dost dobře možné bez delšího úvodu o tom, co předcházelo, a také aspoň krátké charakteristiky toho, co následovalo, tedy tzv. normalizace. Pro začátek je nutno se vrátit až do roku 1956, kdy Nikita S. Chruščov podrobil kritice Stalinův „kult osobnosti“, což bylo ovšem eufemistické označení pro jeho diktátorství. Tehdy se o tom dověděli jen komunisté, do širší veřejnosti pronikly tyto informace až v  r. 1958. Kdo se nad tím zamyslel hlouběji, pochopil: Stalin byl dosud téměř nedotknutelnou modlou, ještě trvala jeho gloriola vítěze nad nacismem, a jestliže je nyní možné pohledět na něj kriticky, bude samozřejmě moci být kritizováno i leccos jiného. A tak, i když to určitě nebylo Chruščovovým úmyslem, takovou kritiku už nebylo možno zastavit. I když se hovořilo o „deformacích“, nebylo možno umlčet samozřejmou otázku, proč k  takovým deformacím mohlo dojít, a těžko šlo zapudit odpověď, že příčinou byl nedostatek demokracie.