Čtenáři nám píší

Tentokrát nám napsala paní Blanka Rubická, a ne pouhý dopis, nýbrž svou vlastní knížku s názvem Skutečný příběh. Příběh, který knížka vypráví, začíná v roce 1876 a končí v roce 1918. Na záložce knihy je ale „Slovo o autorovi“ a v něm se vypráví ještě jeden příběh, příběh autorky samé. A ten sdělíme našim čtenářům.

Václav Vlk st.: Historie pro budoucnost (3)

Co tedy K. H. Frank říká ve svém doposud u nás oficielně neznámém dokumentu zvaném „Pamětní spis o způsobu řešení českého problému a o budoucím uspořádání českomoravského prostoru”?


[... ] Cílem říšské politiky v Čechách a na Moravě musí být úplná germanizace prostoru a lidí. Jsou dvě možnosti, jak toho dosáhnout:

Václav Vlk st.: Historie pro budoucnost (2)

V minulé části jsem začalo hovořit o nově zpracovaném a vydaném obsáhlém díle H. Hahnové Od Palackého k Benešovi a vybral jsem jen malou ukázku - několik vět autorky ke „Směrnici o psaní o českém národu“, kterou vydalo Říšské ministerstvo propagandy 1. listopadu 1941 a podepsán je pod ní Dietmar Schmidt, vládní rada.

Osobně si myslím, že někteří obecně známí publicisté, kteří nasedli po roce 1989 na „německofilní vlnu“, se tuto nacistickou „Směrnici“ naučili nazpaměť a je základem jejich práce. Také v některých redakcích, hlavně v letech 1990 až 2002, spojených například s později neúspěšným kandidátem na presidenta ČR - podle toho, jak se sám vyjádřil v debatě o Benešovi - ji měli a možná i mají vyvěšenu na nástěnce, aby na ni žádný redaktor nezapomněl.
Tady je:

Václav Vlk st.: Historie pro budoucnost (1)

Každý z nás jistě někdy četl nebo slyšel větu: “Ti, kdo si nepamatují minulost, jsou odsouzeni k tomu ji opakovat. (George Santayana, americký filosof španělského původu)

A protože doba se změnila, a to dramaticky, zmizela krásná léta bezstarostného politicko-intelektuálního plácání po roce 1989 o tom, že je tato „země spálená“, a řešení pseudo-problémů vyvolaných blouzněním eurohujerů (a ženských, co by jinak na vrcholová místa neměly), zda je skutečně nutné, aby ve vedení firem sedělo 50 % žen, a pak snění, že už co nejdřív nastane u nás „euroráj“, jsou dnes nějak mimo.

J. Bartoš: České obyvatelstvo v okupovaném pohraničí

Pohlédneme-li na historické zpracování a na dosavadní poznání osudů českého obyvatelstva v okupovaném pohraničí českých zemí v letech 1938-1945, vystoupí brzy do popředí poněkud zvláštní paradox. Při bližším zkoumání totiž zjistíme, že historická produkce o této problematice není zdaleka tak chudá, jak by se na první pohled zdálo, ale na druhé straně je zarážející, jak málo se toho v tomto směru ví a uplatňuje v běžné publicistice a v obecném povědomí, mimo jiné i v učebnicích a souhrnných přehledech pro širší veřejnost. A pokud se tak stane, je až s podivem, kolik zjednodušení, nepřesností i omylů se zde objevuje.

Za Mojmírem Maršákem

V  úterý 13. 1. jsme se v  obřadní síni v  Praze na Olšanech rozloučili s  Ing. Mojmírem Maršákem, CSc. Byl od r. 2006 členem celostátního výboru Kruhu a zastával funkci pokladníka. Pocházel z  rodiny, v  níž služba pro vlast byla samozřejmostí. Jeho otec Ervín Maršák byl v  první světové válce zajat na ruské frontě a přihlásil se do čs. legií. Domů se vrátil přes Vladivostok až v  r. 1922 a zůstal v  čs. armádě. Po Mnichovu odjel s  vojáky do Moravské Konice, zatímco rodina musela z  pohraničí do Pardubic. Ervín Maršák se v  r. 1942 zapojil do odbojové organizace „Obrana národa“. V  r. 1944 byla celá tato skupina gestapem odhalena a Mojmírův otec byl při výsleších gestapem ubit.
V  květnových dnech 1945 se Mojmír stal spojkou Čs. červeného kříže a později byl členem Čs. svazu protifašistických bojovníků, od r. 2006 byl předsedou revizní komise a později pokladníkem výboru Kruhu. Za jeho práci mu patří dík a naše vzpomínka.

Výbor Kruhu