Od 2. července do 31. října je
v Královském letohrádku výstava “Nucená práce. Němci,
nuceně nasazení a válka“, která poprvé představuje ucelené
dějiny nucené práce i její důsledky po roce 1945. Výstavu
uspořádala Správa Pražského hradu, vytvořila Nadace památníků
Buchenwald a Mittelbau –Dora ve spolupráci s Česko-německým
fondem budoucnosti, iniciovala a financovala nadace „Připomínka,
odpovědnost, budoucnost“ (EVZ).
Za druhé světové války museli
v Německu téměř na každé stavbě a na každém statku,
v každém průmyslovém podniku i v řadě domácností
nedobrovolně pracovat nuceně nasazení lidé. Přes 20 milionů
mužů, žen a dětí z téměř celé Evropy bylo zavlečeno do
Německé říše a na okupovaná území, aby tam jako „cizí
dělníci“, váleční zajatci či vězni koncentračních táborů
vykonávali nucenou práci.
Fotografií a exponátů, které o této
situaci vypovídají, je mnoho, takže zde máme možnost vybrat jen
malou ukázku.
Nábor na práce do Říše byl
v Polsku na tomto domě proveden nápisem „Jeď s námi
do Německa!!“ Jednoduchou vtipnou úpravou (autora by ovšem mohla
stát život, kdyby ho chytili) byl změněn na „Jeďte sami do
Německa!!“, jak vidíme na další fotografii.
Závěr výstavy je věnován vývoji
situace po válce. Tato část obsahuje texty, které tady ocituji:
V mnoha zemích museli bývalí nuceně nasazení bojovat o
morální a politické uznání. A to bez ohledu na to, zda jejich
země patřila k Západu nebo k Východu. Bývalí
„ostarbeitři“ a váleční zajatci dostali v Sovětském
svazu nálepku kolaborantů a po celá desetiletí byli pod dozorem
státních orgánů. Naproti tomu v Polsku se bývalí nuceně
nasazení velmi brzy domáhali uznání a integrace do společnosti.
Naopak francouzští „civilní dělníci“ byli vyloučeni
z ústředních svazů obětí nacismu s odůvodněním, že
jejich utrpení je nesrovnatelné s utrpením vězňů
v koncentračních táborech.
Podle londýnské dohody o zahraničním
dluhu Německa a různých globálních dohod SRN s Izraelem a
jedenácti západoevropskými státy byla otázka odškodnění
v Německu obecně považována za definitivně vyřešenou.
Tato koncepce „tlusté čáry za minulostí“ však začala v 70.
letech 20. století vzbuzovat odpor. S požadavky na pomoc dosud
žijícím bývalým nuceně nasazeným přicházely často lokální
iniciativy, které se zabývaly výzkumem konkrétních případů na
místní úrovni. S rostoucím povědomím o spáchaných
zločinech stoupal též veřejný tlak v otázce případného
odškodnění.
Po mezinárodních jednáních přijal
Německý spolkový sněm v roce 2000 zákon, kterým zřídil
nadaci „Připomínka, odpovědnost, budoucnost“. Jako základní
jmění obdržela nadace celkem 5,2 miliardy eur, jež poskytly
rovným dílem německý stát a německé podniky. Nadace pověřila
sedm partnerských organizací vyplacením jednorázových náhrad
nuceně nasazeným. Celkem byly do roku 2007 vyplaceny 4,4 miliardy
eur asi 1,67 milionu lidí v 98 zemích. Příjemci museli
potvrdit, že se vzdávají dalších právních nároků.
K tématu odškodnění nuceně
nasazených zazněly následující výroky:
„Nezapomínejme, že příběh
každého člověka se uskutečňuje v potřebě bezvýhradného
uznání ze strany druhých.“
(Robert Antelme, francouzský spisovatel
a přeživší koncentrační tábor Buchenwald, 1987)
„Způsob, jakým probíhalo
odškodňování, v sobě často skrýval pravý opak toho, čím
by měla být skutečná náprava“ udělali jsme z obětí
perzekuce prosebníky, postavili je do role žadatelů, kteří
zmeškali stanovené lhůty, své pronásledování nedostatečně
doložili a nakonec nebyli hodni odškodnění.“
(Dörte von Westernhagen, spisovatelka a
novinářka, Die Zeit, 5. 10. 1984)
„Pro všechny, kteří tehdy
zahynuli, přichází toto odškodnění stejně pozdě jako pro
všechny, kteří zemřeli později.“
(Spolkový prezident Johannes Rau, 17.
12. 1999)
Jiří Prokop
